Menu
Tablet menu

Prázdninová reportáž: NAŠROT 2013

  • Zobrazeno: 7568
( 15 hlasů ) 

Šplouch, šplouch.

Kánoe se zakolébá a já cítím, jak mi začínají drkotat zuby a ruce i nohy pomalu svazuje strach. „V pohodě Eny?“ slyším za sebou. Polknu. Na rukou mi bělají klouby, jak vyplašeně zatínám pěsti. Jako by mi proti té vodě byly nějak platné. Voda. Zase voda. Bojím se jenom tří věcí. Tmy, vody a malých prostor. Je tma jak v pytli; kam oko dohlédne, je nehybná vodní hladina, a v té lodi je zatraceně málo místa. „Hlavně nehoupat,“ odpovídám roztřeseně.

„Kdyby tak vyšly hvězdy,“ ozve se další hlas, tentokrát dívčí. „Ty joo, tady uprostřed je to vážně nanic, Eny, mělas pravdu. Mám pocit, jak kdybych seděla napůl ve vodě… moment, já sedím ve vodě!“

To mi vyloudí úsměv na tváři.

Ale možná by bylo důležité sdělit, jak se tohle všechno vlastně semlelo, a hlavně proč se nacházíme uprostřed přehrady na palubě vratké loďky.

Vítejte na NAŠROTu 2013!

Den první

„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“ – John Lennon

U malé kašny na malém náměstí v malém městě jménem Kyjov se vršila nemalá pyramida z batohů. Vypadalo to, že právě začíná druhé stěhování národů. Nás, účastníků, bylo asi třináct. „Vás je skoro víc než nás!“ prohlásil kdosi, když se objevilo organizátorské komando – všichni pěkně v NAŠROT tričkách a se skautskými šátky na krku. A začalo velké představování, vybídky stylu „vezmite si buchty, to je mám tahat sebů?“ „myšlenka dne, nezapomeňte si vzít myšlenku dne!“ a konečně odchod na busák.

„Ste roveři, tak tábor začneme službů – půjdem makat na Cimburk,“ sdělil nám Šmudla, hlavní organizátor celé téhle srandy. A tak vlastně NAŠROT začal. Nebe bylo chladně šedivé, léto se kamsi schovalo, slunko bylo očividně taky na dovolené někde hodně daleko. Ale nikomu to nevadilo.

„Jéé, Jestřabice, tady to znám, tudy jsem myslím šla, jak byl ten výsadek na Skautské čarodějnice…“ usmívá se Liška zeširoka, pohled upřený na malou vodní nádrž, kolem níž procházíme.

„Uf, ještě že jsem tudy nešla já,“ povídá Čerťa, dívajíc se stejným směrem, „S mým štěstím bych v té tmě do té vody beztak zahučela…“


Někdy kolem poledne přišla pauzička a čas na pár seznamovacích her. „Kája, Mája, Liška, Eliška, kdo si to má pamatovat?!“ ptal se kdosi skoro zoufale. Nakonec to zas tak těžké nebylo, po další aktivitě ve dvojicích, kdy jeden byl slepcem a druhý ho vedl a přitom mu vykládal o sobě, jsme se pamatovali už celkem slušně.

Cesta byla taková pohodová, nevěděli jsme, kolik kilometrů před námi ještě je, ale nějak nám to nevadilo; batohy nebyly těžké, když se povídalo, ani nohy nebolely. Jediné, co některým trochu kazilo radost, bylo počasí. Období dešťů právě začalo.

„Ty, s tou myšlenkou dne to ten Lennon stejně nějak nevychytal.“

„A proč, prosím tě?“

„Co má člověk asi tak dělat, když je zataženo?!“

Asi tak po další hodince jsme se vyškrábali do kopce k malebné zřícenině hradu Cimburk. „Myslel jsem si, že v tom počasí ani nepřijdete,“ přivítal nás hradní pán. „Nás jen tak něco nerozhodí, šak nejsme z cukru,“ dostalo se mu odpovědi. Usmál se na nás a sdělil nám, co je třeba udělat. Natahat dříví z lesa a to, co už je nařezané, vytáhnout pomocí kladky z nádvoří nahoru. Fajn práce. A k tomu prohlídka hradu!

„Bacha na to polínko, ať se ti neskotůlá dolů…“ upozornila jsem Šmudlinku.

„Neskotůlá, to je krásný slovo… musím se to vaše nářečí naučit,“ usmála se na mě vesele. Zespoda se ozval neskutečně ďábelský smích. „To je Flip a Bob, co?“ otočila se na Lišku.

„Jo,“ odpověděla, „Už jede další várka, vždycky jak se takhle rozřehtají, vím, že už je to skoro nahoře…“

Ten den měl ale ještě jedno velké plus. Spali jsme na chatě Kukačka, všichni pěkně nasáčkovaní jak sardinky v jedné místnosti, takže jsme se úžasně pobavili a zablbli si. Moc hezky nám to utužilo kolektiv.

„Já nechcu spat nahoře, tam to hrozně smrdí…“

„Zavřete ten poklop! Nemusí to smrdět aj tady dole!“

 

 

 

Den druhý

„Jeden den života má větší cenu, než hora zlata.“ – Kenko Yoshida

Dorazili jsme na tábořiště. Jak se ukázalo, oběd ještě nebyl uvařen, a jelikož docházelo dřevo, byli jsme vysláni do lesa. Nikdo, kdo nezažil, jak skupina dvanácti chechotajících se roverů táhne mohutný kmen stromu do tábořiště, nejspíš nepochopí, jak to bylo neskutečně zábavné.

Bláto bylo všude. Při obědě začalo pršet, a do večera už vlastně nepřestalo. Vyslechli jsme si přednášku o Roverském začátku, která většinu lidí velmi zaujala, následovala beseda s Jestřábem, zasloužilým skautem, který nám všem dal hodně námětů k přemýšlení. Co se však líbilo zaručeně všem, byl ovšem program, který nastal před setměním.

„Protože máme téma folklór, a protože se blížijú hody, mosíme zvolit stárka a stárku. Takže budete sútěžit v typických jihomoravských disciplínách. Takže třeba oddělit bílek od žloutku, táhat z koštýřa…“

„Ehm, Šmudlo, jednu otázku… Co je to koštýř?!“

Nu, kdo to nevěděl, tak to velmi brzy zjistil, a také zjistil, že tahat víno (v našem případě vodu) do koštýře vůbec není taková sranda, jak by se mohlo zdát; většině z nás došel velmi brzy dech. Nikomu to ale pranic nevadilo, stárka a stárek byli zvoleni, a jelikož už se den nachýlil k večeru, proběhl nástup a pak kecání u ohně.

Jelikož pršelo (a jak krásně! Vypadalo to, jako by chtěla přijít druhá potopa světa), museli jsme se i s ohníčkem, kytarami a zpěvníky schovat pod střechu, tedy do teepee. Ono to má svoje zvláštní kouzlo, táborák praská, venku prší, vítr sviští, vevnitř se zpívají písničky za svitu baterek. Potom je trochu škoda jít spát do těch podsadových stanů, do zimy, tak trochu na samotku.

Snad i proto se v některých chytrých hlavičkách zrodil zajímavý nápad.

 

 

 

 

 

 

 

 

Den třetí

„Život je nejvzácnější věcí na světě. Většina lidí jen existuje.“ – Oscar Wilde

Kvap. Chvíli ticho. A kvap. Po chvilce se rozpršelo naplno, déšť bubnoval do plátěných střech stanů, smáčel vlasy a ničil veškerou snahu holek o rozumně vypadající účes.

Tentokrát na nás voda zaútočila během hraní Ufobalu na louce. Musím přiznat, že jsem byla jedním z mála těch, kteří to mokro nevydrželi a šli se zbaběle schovat pod střechu kuchyně. Nu co, alespoň jsem společně s obdobně zmrzlou Čerťou mohla užírat teplo z kamen a čichat obědové vůně. Kája, Jerry a Mayka vařili ukázkově, to se musí nechat.

Aby nás zabavili, než bude oběd dovařen, ukázali nám naši drazí vedoucí kouzlo ruční práce. A my rázem makali jak fretky a vyráběli plstěné náušnice, prstýnky, náramky, lapače snů… Nakonec to dopadlo tak, že ten oběd museli odsunout, protože nám se od workshopů tak nějak nechtělo.

Po obědě jsme absolvovali další přednášku na téma NRP, tedy Nový roverský program, a obdrželi zdarma roverské diáře. Moc fajn věcička. Akorát jedna chybička se jim tam vloudila – neměli tam napsaný NAŠROT v kalendáři. Ale oni to do příštího roku určitě napraví.

Zatímco jsme seděli v týpku na přednášce, stalo se něco hrozivého! Celý tábor byl obklíčen několika mafiánskými gangy, které se snažily proniknout k nám! Ještě štěstí, že nejsme žádné máčky, ale tři týmy vyšetřovatelů, kteří si musí zapamatovat tváře mafiánů a spojit je se jmény. To jsme se naběhali, než jsme podle mapy našli místa, z nichž se snažili mafiáni dostat mezi nás. Některé „gangy“ obsahovaly jenom dva členy, tedy dvě tváře na papírech, ale jiné až sedm členů. A to už byl celkem nářez!

Na stolech v kuchyni ležely papíry s očíslovanými nosy, očima, kníry, ušima, tvary obličeje, tvary úst… A našim úkolem bylo zapsat příslušná čísla do tabulek a sestavit tak podobu zločinců, pak podle dalších vodítek zjistit, kdo je „kápo“ v tom a tom gangu a nakonec zjistit podobu osoby zvané „Big boss“. Některé trochu zklamalo, že big boss nakonec nevypadal jako Lapka, který hru organizoval, ale celkový zážitek to pokazilo jen maličko. Pořád jsme se měli na co se těšit.

Večer totiž přišla čajovna! Ne že by přišla jako přišla, ale… však víte, jak to myslím. Zkrátka týpko vyzdobené batikovanými ubrusy a vyvoněné vonnými tyčinkami vypadalo tak nějak exoticky, a když se k tomu ještě přidaly debaty o vyšších principech a hra o modrých kostkách…

„Pošleme tam R2, ať na to šáhne.“

„Hmm, kostka zmizela.“

„Jak jako zmizela? Co tím myslíš, že zmizela…?! No dobrá, tak tam pošleme mistra Yodu, ať to zvedne pomocí Síly.“

„Nemáte mistra Yodu.“

„Jakto?! Co jsme to za vědce, když nemáme ani mistra Yodu?“

Některým se nečekané rozuzlení hry celkem zamlouvalo, jiní byli… poněkud rozčarováni. Ale napravil to onen plán, který se nejspíš už včera vylíhl v těch šikovných hlavičkách, jak jsem psala, a který byl taky vedením schválen – a tedy to, že můžeme my účastníci spát všichni v teepee. Nakonec tam nespali úplně všichni, ale většina; a ti, co tam nespali, si přišli alespoň před spaním pokecat.

 

 

 

 

Den čtvrtý

„Život je krásný teprve, když je tu něco, co jej přesahuje.“ –  Jean d’Ormessan

A čtvrtého dne se mraky roztrhaly a jasné sluneční paprsky prozářily naše zabahněné tábořiště. Bylo teplo – a s teplem zákonitě přišla i dobrá nálada, optimismus, radost. Nikdo si tak nějak nepřipouštěl, že… že zítra pojedeme domů. To byla děsivá myšlenka.

Hráli jsme Popeláře, bláznivou běhací hru plnou míčků, zrádných kýblů představujících popelnice a vyhráli jsme meloun. Potom jsme si zahráli dokonce „divadlo“, kdy dva hráli určitou scénku a další dva jejich „vnitřní já“, tedy to, co se odehrává ve skutečnosti v jejich hlavách.

Na dlouho jsme se zabavili u hry „Vinaři,“ při níž jsme se snažili postarat o náš imaginární vinohrad a vymáčknout z něj co největší výnosy.

A u večerního táboráku se role konečně prohodily. Tentokrát jsme nesoutěžili my, ale vedoucí, pro které jsme během odpoledního klidu přichystali zajímavé soutěže, při kterých se doslova poprskali smíchy. Ale i tenhle táborák musel dříve nebo později skončit. Většina našich vedoucích se kamsi vytratila, my dostali za úkol napsat svůj názor na NAŠROT.

Pak jsme v tichu (nikdo nesměl promluvit ani slovo, tak jsme se aspoň postavili do jedné lajny, zavěsili se do sebe a pochodovali vojenským krokem, aby nás bylo aspoň nějak slyšet) vyrazili na cestu noční tmou, kamsi daleko, za lucernou. Po asi hodině cesty se před námi rozevřel pohled na přehradu a o pár okamžiků později i několik připravených kánoí.

„Pojedete támhle za tím světýlkem. Dovnitř hodíte ty vaše názory na NAŠROT. Snažte se to nezapálit, vevnitř jsou svíčky, a snažte se to nepřevrhnout, aby to našli i ti ostatní,“ pravil Šmudla.

A mně se rozklepala kolena.

„Kdyby tak vyšly hvězdy,“ povzdechla si Čerťa a trochu si na dně lodě poposedla. Zajektaly mi zuby. Už jsme se přiblížili k onomu světlu, lampionu, v němž hořelo několik svíček, a mohli jsme své papíry hodit dovnitř.

„Hmm, málokdo pochopil, že se to má házet do toho hrníčku,“ poznamenal Junior, když jsem to samozřejmě hodila vedle.

„Tak aspoň to dáme aspoň víc na kraj, ať to nechytí,“ odsouvala Čerťa úhlednou hromádku papírů samozřejmě naskládanou vedle toho hrnku.

„Možná se do hrnků mohly naskládat spíš ty svíčky,“ poznamenala jsem, „Nebo do zavařovaček.“

„To už jedeme zpátky?“ ozvala se za mými zády má drahá kamarádka, spolubydlící a spolujezdkyně, a Junior, náš kormidelník, odpověděl:

„Jsme poslední na vodě.“

A mně bylo najednou líto, že jedeme zpátky. Najednou mi došlo, že zítra je konec, že se jede domů, a že nejen tahle projížďka, která pro mě byla neočekávanou výzvou, ale i celý NAŠROT se chýlí ke konci.

Že už nebude žádné hromadné objímání, myšlenky dne, večerní zamyšlení u svíčky ani hry o hladkých, modrých, metr krát metr velkých kostkách na povrchu měsíce.

Když jsme se další ráno po prokecané noci s ostatními domlouvali, že se tu musíme příští rok zase sejít, ani nás nenapadlo, že vedení ještě není rozhodnuté, jestli se NAŠROT bude opakovat. Ale jak mě ujistila jistá Šmudlinka cestou do Kyjova:

„NAŠROT 2014 bude. A bude ještě lepší, než ten letošní.“

No, milí zlatí, máte co trumfovat.

 

Komentáře   

 
30. 9. 2013 13:00 +1 # Vovsík Tomáš
Moc pěkná náladovka. Už by to chtělo jen úvodní fotku a perfekt :)
 
 
30. 9. 2013 18:04 +1 # Handlířová Anna (Eny)
Děkuji za pochvalu - i výtku! Tu úvodní fotku jsem tam chtěla dát, ale nějak nevím jak. :-(
 
 
2. 10. 2013 11:32 # Vovsík Tomáš
Ahoj, je to v poslední části tohoto návodného článku http://www.rovernet.cz/clanky/261-instruktaz-k-nahravani-fotek-a-jejich-pouziti-ve-clancich-2-2 Snad to pomůže :)
 

Komentáře mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé

Doporučujeme

  • 1
  • 2
  • 3
ROVEL+

ROVEL+

Rád(a) by sis složil(a) vůdcovskou zkoušku, ale zajímá tě spíš rovering? Chceš, aby tvůj kmen nebo roverský projekt šlapal, ale nevíš, jak na to? Hledáš kurz, který tě opravdu podpoří?   Vyzkou...

pátek, 26 leden 2018

Číst více
Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Průvodce nejednoduchými sedmi desítkami let nejen mohyly, ale i celé naší země. Kniha podává souborné svědectví o tom, jak se myšlenka mohyly na Ivančeně zrodila, jakým časům musela vzdorovat, a jaké ...

čtvrtek, 20 duben 2017

Číst více
Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Roverské realizační projekty strategie 2022 – setkání právě teď!

Strategické téma „Podpora roverské výchovné kategorie“ se dostává do fáze nastavování konkrétních projektů – buď u toho! BRNO – PRAHA – OSTRAVA!!!   Zadání strategického tématu „Podpora rove...

středa, 08 březen 2017

Číst více

Žebříčky

Přehled TOP10 uživatelů webu s nejvíce body za poslední 6 měsíců.
1.
Kiková Aneta (Kiki) 5 b
1.
Král Pavel (Šupináč) 5 b

Projekty

Oddílové šátky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 9. 5. 2017 20:23
  • Autor: Šmoula
  • Oblast: SKAUTING
Expedice Rumunsko: hory - moře - české vesničky
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:38
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: TĚLO
Den reklamy
  • ( 0 hlasů ) 
  • 7. 2. 2016 23:25
  • Autor: Schmidt Ondřej (Dr.Obek)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další

Výzvy

RUCE
  • ( 0 hlasů ) 
  • 18. 1. 2017 10:20
  • Autor: Trnčáková Nela (Vážka)
  • Oblast: TĚLO
Woofuj aneb staň se dobrovolníkem
  • ( 1 hlas ) 
  • 22. 5. 2016 23:26
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: KULTURA
Rozumím, ale nemluvím
  • ( 0 hlasů ) 
  • 22. 5. 2016 23:13
  • Autor: Kučerová Ivana (Ifanka)
  • Oblast: SPOLEČNOST
Zobrazit další