Logo

Ano, přiznávám, jsem NAŠROT

( 1 hlas ) 

Říkají mi Gabča a jsem NAŠROT - já konkrétně už přes 2 roky, někteří mí známí už o rok déle. 

Nebojte, tohle není, žádná zpověď alkoholika. NAŠROT je roverský tábor pro rovery od 15 do 18 let, který se uskutečnil letos v srpnu již potřetí. Ale není to jen tábor, spíš jakési společenství, přátelé, na které se můžeš spolehnout. Během zhruba týdne se tady toho stane spoustu - potkáš lidi z celé republiky, smějete se, plníte výzvy, užijete si dojemné loučení, naplňujete roverský program...

  

Vezmu to pro pořádek radši od začátku, co říkáš? 

Je 22. srpna a já doufám, že můj autobus nebude mít zpoždění, abych vše krásně stihla. Díky své nevědomosti si jízdu autobusem jemně prodlužuji, neboť zastávku přejíždím a jedu až do Starého Města u UH. Nakonec ale všechno špatné je pro něco dobré, neboť do autobusu ke mně nastupují již známé usměvavé tváře - Mája a Kája.

Docházíme na náměstí v Buchlovicích. Už tu čekají nějaké holky, jelikož mají kroje, správně se dovtípíme, že by to mohly být naše sousedky pro dalších 7 dnů. Stanovený čas srazu, kdy by měl NAŠROT začít, je až za dlouho a tak si krátíme dlouhou chvíli povídáním, hraním her... a focením se svatebčany, kteří prý prostě musí mít fotku se skautkami :)

"Vezměte si jen vonnou tyčinku, batohy tu nechte a následujte nás"

A najednou jsou u nás dva muži v černých pláštích. Řídíme se pokyny a v tichosti plni očekávání kráčíme vstříc neznámému. Atmosféra je hrozně zvláštní. Nikdo neví, co přesně může očekávat, ale zároveň se na to každý těší. Jak postupujeme přes louku a silnici, trochu se otrkáváme a tu a tam prohodíme slovo. V hlavě mi to šrotuje, ale konečně mám čas i na prohlédnutí těch dvou. Ten menší je bosý, při pohledu na něj mnou projede mráz - i přes úmorné horko, které právě panuje.

Najednou se zastavujeme na začátku lesa. Atmosféra se pomalu ale jistě uvolňuje při seznamovací aktivitě, která následuje. Postupně nás ubývá. Vždy je vybrán jeden člověk, který si má vybrat k sobě druhého. A pak odchází. Kam? Těžko říci. Když už nás je posledních 8, sem vybrána já. Beru si k sobě dívku s šibalským úsměvem a společně postupujeme. Jmenuje se Sušenka a je z Prahy. Protože mi byl dán šátek na oči, musí mne vést. 

"Trochu doprava. Doprava! A teď velký krok... Dobře, můžeš si sundat šátek"

Sundání šátku je jak probuzení ze tmy. Stojím v teepee a kolem mě je asi 20 lidí. Postupně si je prohlížím. Všichni držíme v ruce vonnou svíčku, která je nám postupně zapalována. Po chvíli je celý prostor zaplněn silným aroma. Představuje se nám tajuplný kalendář, který jaksi předurčuje dění, hranice vesnice, za které nesmíme, kronikářka. 

Plni dojmů z nových informací se rozcházíme ubytovat do stanů s podsadou. Nemám pomalu vybalený ani spacák a už nás svolávají na jídlo. Od prvního sousta nás dělí už jen přání. Je jasné, že tady hlady neumřu. Po jídle se jdeme převléct do krojů a na nástup, kde z našich úst zní skautská hymna. Teď pro tužku a papír a rovnou do party stanu. Čeká nás aktivita na seznámení. Máme si vymyslet otázku, na kterou bychom se chtěli druhých zeptat a pak si postupně psát odpovědi.

"Co pro tebe znamená život?"     "Pokud bys mohl změnit něco v historii, co by to bylo?"  

"Nejhorší okamžik ve tvém životě?"    

Po dotázání všech lidí je dle hvězd čas na večerku. A hvězdy by se, jak známo, měly vždy poslouchat. Pak už jen vyčistit zuby spát, dobrou noc!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

  

 

Každý den je v naší vesnici jiný a přece tak stejný. Fungují tu jakési ustálené tradice. Ani nevíme proč, ale je to tak. Po hudebním budíčku jdeme na ranní rituál, během kterého dostáváme citát, nad kterým se můžeme celý den zamýšlet. Poté je snídaně a nástup, kde vztyčujeme vlajku. Od teď už se až do oběda každý den odlišuje. Na obědě je ale cosi zvláštního. Vždycky je tu jakési nutkání. Najednou se beze slov zvedneme a jdeme k potoku umýt si ruce, zase si sedneme jako by nic. Zvláštní. 

"Nevíme, proč to děláme. Prostě máme potřebu to udělat. A tak to uděláme. Nikdy jsme se neptali proč. Přijde nám to normální."

Další tradiční částí je až večerní nástup. Zbytek je rozdílný. Ale tyto jistoty tu máme.  Je hrozně těžké popsat všechny ty úžasné věci, co jsem za ten týden zažila.

TO zaútočilo na naše dřevorubce, kteří se vydali za hranice, naštěstí jsme je rychle našli a tak přežijí. K podobným útokům prý čas od času dochází, ale nikdy ne tak blízko hranicím. Ne tak blízko. Nastává tedy čas zjistit, co se tu děje. Kronikářka pátrá ve starých kronikách po nějaké spojitosti s historickými událostmi. Abychom zatím my nemarnili čas, věnujeme se různým dovednostem. Barvíme přírodninami látky, ze kterých si ti šikovnější z nás ušijí polštářek a méně šikovní barví prostě jen látku. Někteří si vyrábí z kůže originální našrotí turbánek, jiní plstěné náušnice a určití nadšenci se věnují dokonce i hvězdářství. Co tu ale nechybí je přátelský duch. Pomáhá nám se z myšlenky na TO, ohrožení, co je za hranicemi, nezbláznit a udržet si jasnou mysl. Během jedné aktivity zakoušíme na vlastní kůži různé poměry mezi lidmi. Tato zkušenost je pro mě jednou z těch silnějších, neboť nikdy jsem si předtím asi neuvědomila, jak moc nás formuje prostředí, ve kterém vyrůstáme. 

Přes všechno zlé, co nás čeká za hranicemi, si stále dovedeme udržet úsměv na tváři. A je jedno, jestli je to při turnaji v ringu, tancování na starodávné melodie nebo při malování na obličej. Všude je tu cítit odhodlání změnit naši situaci k lepšímu. 

 

Jak postupem času přicházíme událostem ve vesnici na kloub, je nám čím dál víc jasnější, že to nebude jen tak.  Z jednoho zápisu vyplývá, že existuje mapa, ve které je zaznačena poloha něčeho, co by nám snad mohlo pomoci. Vydáváme se na pátrání. Je zde zakroužkovaných 13 míst, všechna prohledáváme a postupně nacházíme 13 částí mapy. Zítra je den D a my se musíme vydat na cestu.

"Nevíme co má být "významný den". Ale pokud se má něco stát, bude to jistě právě tehdy."

Cesta není příliš dlouhá, ale o to více je k ní pokynů. Každý dílek mapy, který procházíme, musíme projít určitým způsobem. První asi 3 km jdeme v naprosté tichosti. Sledovat lidi snažící se pomocí posunků něco říci je docela vtipné. Druhý díl jdeme spojeni rukama do kruhu. Cesta není nejširší a tak musím uznat, že spíš než kruh naše seskupení mnohdy připomíná bramboru. Ale i jako brambory jsme šikovní a dokážeme se v rychlosti dostat na další úsek. Ten absolvujeme v slepotě. To koneckonců není až taková hrůza, neboť slunce zapadlo již před hodnou chvílí.  Předposledním úsekem procházíme ve světlu jediné svíce, ta jediná nás může ochránit od TOHO zlého kolem nás. 

Najednou je u nás Junior. Milé setkání, se kterým jsme ani nepočítali. Prý už můžeme svíci zhasnout a nechat si tu věci. 

"Poslední úsek půjdete ve tmě. Jistě víte, kam máte jít."

Kráčíme lesem, občas klopýtnu o kořen, který roste přes cestu. Všude je ticho, které narušují pouze naše kroky a občasné zapraskání větviček. Po asi 200m se nám naskýtá naprosto magický výhled. Majestátní Kazatelna s hvězdným pozadím. Pokud by už zítřek neměl být, tak dnešek se zdá být k završení docela vhodný. 

Jak tak hledíme na tu nekonečnou oblohu, kde se nepřetržitě rodí nové a nové hvězdy nutí to nejednoho k zamyšlení. Fascinující pohled. Tak překrásný a zároveň čímsi strašidelný - možná to dělá ta tma pod námi, nebo silueta kříže na vrcholku. Pomalu, odtržena od reality, odcházím lesem opět zpátky k věcem. Ulehám ke spánku se smíšenými pocity. 

A přeci je to tu. Nové ráno, které se jeví jako dar z nebe. Vše je zalito zlatavými paprsky, které si hledají cestu i do našich srdcí. Opět jdeme ke Kazatelně, kde něco hledáme. Prohledáváme každou možnou štěrbinou a po pár minutách se ukazuje, že naše pátrání nebylo marné. V plátnu je tu ukryt svitek s prastarým textem.

"Vraťte se do vesnice a vyčkejte pokynů"

 Ani nyní se nepříčíme pokynu a proto naše kroky vedou do vesnice. Postupně prohledáváme hranice a nacházíme na nich další kusy plátna s dalšími pokyny. Prý jen vyvolení mohou objevit tajemství naší vesnice. A jestli jsme vyvolení, se dozvíme po splnění úkolů. Nosíme kamaráda 5 minut na zádech, abychom se prokázali jako silní jedinci, kteří v případě nouze pomohou potřebnému. Pečlivě zaléváme stromky, coby důkaz toho, že nemyslíme jen na lidi, ale i na přírodu. Zamýšlíme se i nad svými morálními hodnotami. Na to všechno máme 120 minut. Čas utíká rychle jako řeka u jídelny a tak se ozývá gong, coby znamení, že máme končit. 

"Předstupujte po jednom před radu starších. Předložte vámi splněné úkoly."

Vždy máme čas na prezentaci našeho splnění. Celá vyklepaná předstupuji i já. Rada starších mě poslouchá, vidím jim na očích značné pochyby. 

"Je to všechno?" otázal se mne jeden z rady po mém přednesu.

"Ano" pronesu slabým hlasem.

"Dobře, děkujeme, běž nyní ven počkat na výsledek"

Potichu hledím do trávy a nervózně ťukám nohou do země. Zdá se to být jako věčnost.

"Předstup" zavolá mne čísi hlas. Poslušně jej následuji. Opět stojím tváří v tvář radě. Cítím se nyní ještě o něco menší. Naprosto jim odevzdána na pospas. 

"Gábino, měli jsme teď chvíli na zhodnocení tvého vypracování úkolů. Myslíme si, že se tvé názory neshodují s názory naší vesnice. Odejdi."

  

Postupně se ukazuje, že jsme celkově 3 "průměrní". A zatímco šli ostatní odhalit pravdu... brečíme a vztekáme se? Ale kdeže! Trsáme, smějeme se, kecáme a užíváme si společného času!Odcházím. Venku se na mě upřou všechny oči, připadám si jak na nějaké zkoušce. "Tak jak?" "Nejsem vyvolená" odpovím s až podivně klidným hlasem a odcházím do stanu. Nezastírám, že chvíli uvažuji, proč nejsem vyvolená, ale po vteřině tuto myšlenku opouštím. Prostě nejsem, stačí mi být normální. 

Poslední večer, naposledy spolu u ohně. Přezpíván celý zpěvník. Party. Sledování hvězd i usínání pod širákem. Poslední sny na NAŠROTu. 

Poslední ráno a většinu z nás, kdo tu nezůstávají na bourání, čeká cesta domů. Na památku dostáváme obálku s dopisy od některých účastníků. Mějte se a šťastnou cestu. 

 

NAŠROT je pro mne jedno z mých dobrých rozhodnutí, které mi neustále zlepšuje život. Nenech si ujít šanci a přijeď na ten další! Registrace na čtvrtý ročník NAŠROTu začíná již na Miquiku.

 NAŠROT 2015

h. řada →Eny, Hříbek, Zak, Radio, Bambin, Kája, Albert

p. řada →Gabča, Dorka, Gába, Kája, Majda, Kačka, Bětka, Evča, Žabka, Sušenka, Klíště, Poštolka

d. řada →Arya, Mája, Junior, Jerry, Blanička, Chlupáček, Nevřa

Za krásné fotky děkujeme autorům - Jerrymu a Šmudlovi

Souvisejí články podle tagů
Template Design © Joomla Templates | GavickPro. All rights reserved.